Besedy a aktivity ZSV 2010/11





Beseda Proč začít podnikat během studia?

24. 6. 2013, Slévárna Vaňkovka

Měla jsem příležitost spolu s více než 70 spolužáky z GML navštívit besedu o možnostech podnikání studentů organizovanou společností Jihomoravské inovační centrum. JIC uspořádalo přednášku s prezentací především pro studenty středních škol s cílem přiblížit nám svět podnikatelů a velkých firem. Přednáška nás seznámila s tím, jak to všechno začíná, než máme vlastní podnik, co je potřeba znát a zařídit a hlavně, kdo nám může jako začátečnickým podnikatelům pomoci uskutečnit naši vizi. Poznali jsme další společnosti, které se podílejí podobně jako JIC na spolupráci s nadšenci do podnikání, jako např. autory stránek www.starcube.cz. Dokonce jsme si sami vyzkoušeli v malých skupinkách navrhnout nějaký náš projekt a krátce jej prezentovat před přítomným publikem. Nakonec jsme si vyslechli i příběhy dnes již známých firem a podniků, které vznikaly v Brně převážně v rukou studentů, zpočátku nezkušených ale nadšených pro svůj projekt. Besedu zakončila prohlídka výstavy v Galerii Vaňkovka o podobně vzniklých brněnských firmách.

Tereza Zahálková, 4.AF

 

 

Tancem proti terorismu

(Lukáš Obr, 4.B)


13. září 2006 měli studenti i profesoři GML jedinečnou možnost zúčastnit se nadmíru zajímavé besedy, konané v odpoledních hodinách v aule naší školy. Na exotického hosta tohoto programu byli zřejmě zvědavi především ti z nás, kteří se již koncem předcházejícího školního roku zúčastnili přednášky a rovněž debaty s pracovníky občanského sdružení Berkat, jehož všestrannou činnost pak zvláště symbolizují podpůrné humanitární projekty, orientované na pomoc a zlepšení životní úrovně obyvatel Čečenska. Tehdy nás členka Berkatu, slečna Pavla Pijanová poprvé seznámila se sociální a politickou problematikou čečenského prostředí, tamních lidí, a představila nám prostřednictvím vyprávění a fotografií taneční soubor Maršo (tzn.svoboda), který Berkat pomáhá organizovat a který tvoří hlavně děti z provizorních uprchlických táborů, představujících trpké ovoce několika rusko-čečenských válek. Mnohdy děti, které ve válce přišly o jakékoli rodinné zázemí a další jistoty, pokládané naší společností vesměs za samozřejmost.

Kdo tuto akci absolvoval, měl už tedy jistou představu o závažnosti zmiňované látky a také o vysoké atraktivitě oné ohlášené zářijové besedy, jež byla jednak naším druhým setkáním s Berkatem, ale co je hlavní, možností přímého setkání a rozhovoru s čečenskou mládeží, skupinou Maršo, neboť ta byla touto dobou se svým tanečním programem na drobném turné po ČR. Dík osobní interesovanosti a iniciativě některých našich absolventů se podařilo Maršo dostat i k nám do školy, během jeho brněnské zastávky.

Setkali jsme se tedy se skupinou asi dvaceti či třiceti mladých lidí a jejich vedoucím, tanečním mistrem. Maršo se orientuje na folklor, odkaz lidové kultury, tradičního tance a hudby. Element, který v tolik pohnuté, poválečné době samozřejmě napomáhá důležitému národnímu uvědomění a sebeurčení. Udržení kontinuity národních tradic a jejich předání novým generacím není pouze nějakou romantickou myšlenkou. Fakt, že se takové ideji věnují lidé a mladí lidé i přes svou tíživou materiální situaci a řadu dalších potíží, na první pohled snad závažnějších, ukazuje na její opravdový význam a opravdovou potřebu přítomnosti těchto národotvorných hodnot. Alespoň mladí Čečenci si je zřejmě dokáží uvědomit.

Bohužel, drobounké pódium školní auly nebylo dostatečným prostorem pro ukázku z repertoáru Marša. Úplně zkrátka jsme ovšem také nepřišly. Beseda byla sice o kultuře, kterou se Maršo snaží vyvážet, ale nejen. Cílem bylo především oboustranné dotazování českých studentů a čečenských tanečníků na věci, které člověka o tom druhém přirozeně zajímají a které nemusí vědět. Aby naše otázky měly čas uzrát a aby vše nebylo tak narychlo, začalo se přece jen kulturou. Čečenský chlapec zazpíval, doprovázeje se na kytaru, několik písní. Nechme stranou prohřešky proti zákonům hudební vědy, nebo míru rozladěnosti nástroje a podobné věci. Způsob, s jakým se mladík do písní vrhl i jeho osobní charisma dokázalo vytvořit atmosféru, bližší již jakési sdílnosti účastníků besedy.

Následoval taneční výstup maličké dívenky. Za zvuků kytary a akordeonu jsme pozorovali „tanec malého džigity“. Suverénní sólo, které již lépe přiblížilo originální ráz čečenského umění, snoubícího v sobě tak neuvěřitelně a přece organicky prvky nám vlastního slovanství s orientálním a navíc muslimským duchem. Jaká to dynamika a zvláštní poetika projevu. Emočně silné a naléhavé sdělení, obsažené v několika málo jednoduchých, břitkých gestech, vytvářejících virtuózní dílo pohybu v součinnosti s hudbou. Děvčátko, tento „malý džigita“, sklidilo náš nadšený potlesk.

Po těchto zážitcích bylo již možné přejít k samotné debatě. V roli moderátora diskuse vystupovala především slečna Pijanová. Jako tlumočník besedy, vedené v ruském jazyce, vydatně pomohla také paní prof. Vašínová. Padlo mnoho zajímavých dotazů.

Vypracované postavy čečenských mládenců hovořily jaksi samy o způsobu, jakým jsou hoši zvyklí tráví převážně svůj volný čas. Tito mladí lidé, naši vrstevníci, kteří si ve svém věku již dávno nemohou dovolit být dětmi, na sobě pracují. Posilují a nabírají kondici. Jednak nemají mnoho jiného vyžití, ale hlavně je to pro ně nutnost. Mají totiž odpovědnost. Odpovědnost vůči zbytkům svých rodin i ostatním lidem, kteří již sil pozbyli. Musí aktivně přikládat ruce k dílu. V Čečensku se nejrychleji rozvíjí stavebnictví. Svaly těchto mladíků budou zapotřebí k opětovnému budování měst a komunikací, poničených válkou.

Ovšem, věc má i druhou stránku. Zatímco na sobě chlapci někde venku pracují, dívky zůstávají podle svých vlastních slov doma a poslušně se starají o domácnost. Těžko říct, zda budou mít někdy možnost zakusit i něco jiného.

Byla by ale chyba představovat si, že mládež ze zchudlého, doničeného Čečenska bude působit zakřiknutým či jakkoli ublíženým dojmem. Naopak. V očích těchto lidí se dá číst silný vzdor. Vzdor vůči nepřízni osudu. Vzdor vůči dalšímu vojenskému nebezpečí, které se stalo samozřejmostí každodenního života. Ačkoli jsou mladí, je jim již vtisknuto něco z jejich národního naturelu, hrdí a důstojní, silní, prodchnutí historickou zkušeností svého lidu. Na náš vkus by mohli být i o něco málo pokornější, ale nevyčítejme jim nic. Vždyť jejich dějiny jsou především dějinami malého národa, hájícího svou holou existenci v sousedství velkoruského kolosu. To není jednoduchá role.

Úhrnem jsme se toho dozvěděli opravdu mnoho. O způsobu života těchto mladých Čečenců, o školství v jejich vlasti, možnostech pracovního uplatnění, ale především jsme si mohli poslechnout něco málo z osobních životních příběhů některých z nich. Jeden mladík ovládal trochu češtinu. Odpovídal na otázku, co pokládá za největší rozdíl mezi Čečenskem a Českou republikou, co ho zde nejvíce překvapilo. Bylo přínosné sledovat jeho výpověď. „Tady, jako v Český republice, tady je to všechno tak nějak v pohodě, v pohodě...„ Nedokázal se přesně vymáčknou ale nebylo to snad ani třeba. „ Lidi tady normálně pracujou, děcka chodí do školy. Tady je to prostě v pohodě, to bude asi ten největší rozdíl…“

Nás, české účastníky besedy může zpětně jen mrzet nejistota a vyhýbavost, s jakou jsme se báli jakkoli odpovědět na dotaz ze strany našich hostů, na co pomyslíme, když se řekne Čečensko, jakou máme vlastně o jejich zemi představu. Co tedy o Čečensku víme? Nebo nevíme?

Ovšem přesevše, setkání bylo jistě oboustranně obohacující a jeho přátelskost nás může skutečně těšit. Nahlédli jsem drobně do světa, který je od toho našeho odlišný. Snad krutější a drsný, ale s živými hodnotami, které se v tom našem už nějak stírají a rozmazávají. Možná. Každá taková konfrontace, potkání se, setkání, má ale zcela určitě velkou cenu. Nepochybně se to dá říci i o letošní návštěvě Marša v naší škole. Díky za ni!

Made by Purvas | All rights reserved | ©2008