Vánočka- přehlídka mladého a dětského divadla v Kopřivnici
Ivana Pospíšilová

Drn- drn, drn- drn, drn- drn. Jede! Co? Vlak. Kam? Do Studénky. Kam pak? Do Kopřivnice. A dál? Dál už nikam. Kdo v něm? Lidé. Obyčejní lidé. Mají svůj cíl, názory, osud. Svůj život. Každý. A k nim patřím i já. Taky jedu vlakem. Dívám se z okna a vidím to, co oni. Sloup, auta, stromy, sloup, lidi, domy, sloup, auta, silnice, sloup, stromy, kopce, sloup, lidi, louky, sloup, tmu…pak už jenom tmu. Zešeřilo se.
Jestli jedu sama? Ne. Vedle mě sedí Gábina. Herečka. Tedy…amatérská. Aspoň zatím. Je nás tam víc, těch ,,hereček". Náš soubor tvoří, až na jednu výjimku, samé ženy.
Drn- drn, drn- drn. Hůůůůůů. Tunel? Asi. To ví jenom pan strojvůdce a pár znalých cestujících. Tma v tunelu a venku bývá těžko rozeznatelná. Je stejně černá, hluboká a neprůhledná. V tunelu jen končí stěnou, která není vidět, takže se jeví jako tma venku, jež sahá nekonečně daleko a vysoko. Drn- drn.
Studénka! Kabát, šálu, čepici, rukavice. Hlavně tu nic nezapomenout! Batoh na záda. A vystupovat! Pozor! Klouže to! Už tu byl Martin na svém koni. Na zemi po něm zůstal jemný poprašek a stěny natřel bílou barvou. Ve Studénce mají nové nádraží!…a staré vlaky. Dál se jede motoráčkem.
Před chvílí přijel a čerpá sílu na cestu zpět. Zvládneš to? Muuu- sííím,…muu-síím,…mu- sím..mu- sim, mu- sim, mu- sim…Jede! Snad po kolejích, snad správným směrem. Míjíme sotva osvětlená malá nádraží. Občas vlak zastaví. Někteří jdou ven a jiní dovnitř. Vítáme vás! Sedněte si! Příjemnou cestu!
Hurá! Jsme tady. Kopřivnice. Město Tatry. ,, Prosím vás, jak se dostaneme k domu dětí a mládeže?" Jediný člověk v celé nadražní hale ihned pohotově odpovídá. ,,Vy jdete na Vánočku, že? Dolů a doprava."Prázdné ulice. Město automobilů bez aut. Bez lidí. Je tma. Svití jen pouliční lampy a kousek nad nimi měsíc, hvězdy.
Žluta, červená, žlutá, červená! Barevně pruhovaná okna nám dávají znamení. Tento dům byl stavěn pro děti. Všichni se usmívají. Lidé i kytky a zvířata na zdech. Záchody tam, kuchyňka tady, kancelář dole. Odhalují nám část tohoto bludiště. DUP DUP DUP! Potichu! Hraje se! Otevřu dveře a vklouznu dovnitř.
Vstávat!! Vždyť je sobota. Budím se pod konvalinkou, nevoní, ale na stěně jí to sluší. Snídáme vánočku. Co jiného. Vyjídám hrozinky a popíjím ovocný čaj za čtyři koruny.
DUP DUP DUP! Nemůžu za to. To ty schody. Sedím v sále a vyčkávám.Už! Všichni napjatě sledují jeviště osvětlené reflektory. Lidé v mém věku tam hrají divadlo. Radost, která mládež v této místnosti spojuje. Baví nás to. Je to v podstatě náš život.
Nic nevidím. Tma v sále i venku. Je těžko rozeznatelná. Je stejně černá, hluboká a neprůhledná. Ta v sále jen končí stěnami, které nejsou vidět…Světlo! Svítí mi do očí. Jsem na podiu. Teď jsem hercem já. Otvírám pusu. Mluvím. Slyší mě dobře? Ano. Jde mi to. Hraju. Už je konec? Tleskají. Uf. Za dvě hodiny to tu předvedu ještě jednou a mám to za sebou. Aspoň… pro dnešek.
S představeními den utíká nebezpečně rychle. Švec! A už je po všem. Půlnoc, unavené obličeje, štastné duše a úžasná atmosféra. Všichni jsou tu kamarádi, nikdo si na nic nehraje. Toho už máme dost.
Je ráno. Sedm hodin. To je vtip? V neděli? Otevřít oči a neusnout! Musím vstávat, za chvíli nám jede vlak. Jedna noha, druhá, ruka …a už jsem venku ze spacáku. Voda pomůže. Jdu se umýt. Brrrrrrr! Studená! Teď sbalit, teda… naházet do batohu. Místnost prokoukla. Připravena k odjezdu.
Šouráme se studenou a ještě neprobuzenou Kopřivnicí. Je jiná než večer. Tichá a nenápadná. Lidé! Jdou na ranní mši. Do kostela to máte kousek. Vidím ho až odtud. Jeho věž ční nad paneláky a prorůstá bílou, lehce průhlednou mlhou.
Nádraží. V místním bufetu posnídáme. Vánočku. Symbolicky. ,,Veselé Vánoce! " ,,Vám taky. " Známe ho? Koho? Toho pána, Ne. Drn- drn, drn- drn, drn- drn. Jede! Co? Vlak, motoráček. Nastupujeme a hodnotíme situaci. Je tu plno místa. Sedím a dívám se z okna, vidím to, co ostatní: Sloup, auta, stromy, sloup, lidi, domy, sloup, auta, silnice…